První učednice (Černokněžník:Osmá část)

13. března 2018 v 16:10
Kdysi dávno bývala ve zdejších lesích osada gnomů. Nežilo jich tu mnoho, možná tak na půl tuctu rodin, ale nic jim tu nechybělo. Většinou se věnovali farmaření a pro gnomy typickému vynalézání, které ale vzhledem k nedostatku zdrojů, nikdy nedosáhlo úrovně, jakou jsou proslavení gnomové z Dun Morogh. Vždy ob generaci se narodil jedinec s vlohy pro užívání magie. Tito jednotlivci, přestože vážení, žili většinou v ústraní a celý svůj život zasvětili výzkumu. Právě jeden z těchto výzkumníků objevil, že zde v podzemí číhá zlo. Tímto výzkumníkem byla mladá gnomská dívka jménem Rin a místo aby se držela zpátky, rozhodla se, že celou záležitost prozkoumá. V podzemí strávila několik měsíců, a když znovu vyšla na denní světlo, nebyla už onou dívkou, co tam vešla. Brzy po jejím návratu začaly obyvatele osady postihovat nehody. A do roka nezůstal nikdo živý, kdo by ve svém těle neukrýval démona.
A právě před tuto osobu byl Gul´dan předveden. Démon, který ještě před okamžikem hrozil rozdrtit Gul´dana napadrť uvolnil zcela stisk a nechal ho dopadnout na zem. "Poklekni!" Poručila mu Rin, sotva se jeho nohy dotkly země. Neuposlechl. Nenechá si přece poroučet od nějaké zakrslé, svraštěle babizny. Zaznamenal mentální pokyn od Rin démonovi a ten ho srazil na zem. Vyrazilo mu to dech. Tohle nebyl jen tak obyčejný démon, jakého by vyvolal každý novic. Ne, tohle byl jeden z Voidlordu, jedné z nejmocnějších kast démonů. A ona mu dávala rozkazy jako poslušnému psu. Pochopil, že ji hrubě podcenil a rozhodl se tedy pro jiný přístup. Když byl Gul´dan v úzkých, uměl být velmi diplomatický. Dokázal by i rozzuřeného orkského náčelníka se zbraní napřaženou ke smrtícímu úderu přemluvit, aby ho ušetřil.
Zůstal na kolenou a pokorně sklonil hlavu. "Skláním se před tvou mocí, velká čarodějko." Pronesl pokorně. Snažil se mluvit zřetelně a nepustit do svého hlasu ani náznak sarkasmu. "No to už je lepší." Prohlásila Rin potěšeně. "Ale kdo jsi a co tu pohledáváš?" Nevěděl, co odpovědět. Pravdu jí říct nemohl. Naštěstí si tenhle okamžik vybral jeho démonický pán Kil´jaeden, aby mu vstoupil do mysli. "Řekní jí, že hledáš nepřátele Plamenné Legie." Gul´dan uposlechl hlas, který se ozval v jeho hlavě. Zároveň se ujistil, že přívěsek na jeho krku není vidět. To na její tváři vyčarovalo zlověstný úsměv. "To jsi tu správně, ale pozapomněl jsi říct kdo jsi, orku!" Zvedl tvář a pohlédl jí přímo do jejích šílených očí. "Jsem pouze prostý černokněžník připravený sloužit." Dala mu jednoduchým gestem najevo ať jí následuje. Vyrazila dalším tunelem hlouběji do podzemí. Když jí dohnal, promluvila. "Jestli nám máš sloužit, musíš poznat našeho pána a učitele."
 

Homunkulové (Černokněžník:Sedmá část)

31. ledna 2018 v 18:54
Situace se zdála beznadějná. Ať šla Nemsy kterýmkoli směrem, cesta se jen dál větvila bez jakéhokoli náznaku, jestli jde správně či ne. Byla ztracená, měla žízeň, bolely jí nohy a oči se jí klížili únavou. Nevědouce, co dělat dál, svalila se na zem, aby alespoň ulevila bolavým nožkám. Tvář ponořila do dlaní. Měla na krajíčku. Ale rozhodla se, že to nedovolí. Sundala si ochranné brýle, které normálně nosila, otřela si oči a po krátkém zamyšlení si uvědomila, co musí udělat. Ve svém současném rozpoložení nemohla dělat nic. Trochu si odpočine a pak se uvidí. Ne nadarmo se říká: Ráno moudřejší večera. Záda si Nemsy opřela o stěnu, a i když nebyla pohodlná, stačilo jí to. Znovu si nasadila své brýle a zavřela oči. Přesto, že Nemsy plánovala jen si na pár minut odpočinout a pak pokračovat, tak tunel kde se usadila za okamžik naplnilo její tiché chrápání.
Spala několik hodin, a kdyby jí to bylo dopřáno, spala by ještě mnohem déle, ale tunelem, který si Nemsy vybrala k odpočinku, procházela průzkumná výprava. Nebyla to žádná skupina dobrodruhů, jak by si mohl někdo myslet. Ne, tito "průzkumníci" nebyli ani lidé ani příslušníci jedné z dalších inteligentních ras. Byli to Homunkulové, drobné bytosti uměle vytvořené démony pro různé podřadné práce a Nemsy, stále hluboce spící, měla už za malý okamžik poznat, jak zlomyslné tyhle bytůstky umí být.
Nejprve prorazili jejím spánkem pištivé dohadující se hlasy. "Co tohleto je? Dá se to jíst?" Zeptal se jeden. "Zkusíme to a uvidíme." Odpověděl druhý. "Měli bysme to nechat ležet." Ozval se potichu třetí. "Blbost! Proč bysme to dělali?" Začali překřikovat první dva ten třetí. "Vypadá to jak ta čubka, co nás věznila. Určitě je to nebezpečný!" Trval na svém třetí hlas. "Vypadá to trochu jako ona." Připustil první. "Jenomže není. Porost na hlavě to má jinej." Přerušil prvního a třetího ten druhý. "Popadněte to a už mě neserte, jinak vám urvu pazoury a narvu vám je do zadku." Dodal ještě druhý. Chvilku bylo ticho, pak znovu promluvil první. "Přenesem to do úkrytu a tam to naporcujem." Třetí už neřekl nic.
Tři páry rukou uchopili Nemsy a začali jí táhnout směrem ke svému doupěti. To už jí plně probralo. "Hej! Nechte mě!" Okřikla je. Zároveň s tím sebou začala házet. "Umlč to!" Rozkázal druhý prvnímu. Pustili ji, ale první z nich vzal do ruky kámen a chtěl jí s ním přetáhnout. Chytila mu ruku s kamenem a povalila ho, ale zezadu se na ní vrhl třetí. "Pere se to jak Dryada." Zanaříkal první. Do rvačky se zapojil druhý. Nemsy mu dala ránu přímo do nosu. Moc mu to neublížilo. Jen se zasmál a okomentoval sílu jejího úderu. "I bludička dá silnější ránu." Zbylí dva se, navzdory tomu, že zápolili s Nemsy, zasmáli vtipu druhého, který byl o něco vyšší a o hodně tlustší než zbylí dva. Nemsy neměla šanci přeprat tři homunkuly. Narozdíl od nich, ale uměla zacházet s magií. Vstoupila do mysli prvního. Neměl šanci jí klást jakýkoli odpor a v souladu s jejím rozkazem se vrhl na třetího. Druhý byl zaskočený, ale pokusil se znovu zaútočit na Nemsy. Ta ho střelila do jeho velkého břicha vyčarovaným projektilem z temné energie. Zásah jím mrštil o nejbližší stěny. Homunkulus zavřeštěl bolestí. Nemsy k němu přistoupila, připravená ho dorazit. "Jsi jako ta čubka, jenomže já se nevrátim, ani mě nehne." Vyprskl na ni. Přirovnáním k nějaké čubce Nemsy nazlobil. Natáhla nad něj ruku a začala odříkávat zaklínadlo. Na homunkulově těle se začali vytvářet boláky. Jeden po druhém pak začali praskat až z něj nezbylo nic než nevzhledná hromádka, která vřeštěla bolestí až do posledního dechu. Souboj prvního a třetího homunkula zatím skončil vítězstvím třetího. Nemsy nyní obrátila svou pozornost na něj, neboť čekala, že jí taky napadne. Místo toho padnul na kolena a prosil jí o milost. "Zmiz mi z očí!" Poručila mu. Okamžitě se vypařil. A Nemsy se vydala znovu na cestu.

Posedlí poskoci (Černokněžník:Šestá část)

14. ledna 2018 v 1:48
Zatímco Nemsy bloudila tunely Gul´dan se blížil k tomu co mohlo být cílem celé téhle výpravy. Někdo, kdo má moc se vloupat na území Plamenné Legie a před nosem ukrást démonům jeden z jejich nejstarších artefaktů, který umožnil zkázu mnoha světů, určitě nenechává ve svém úkrytu naživu nikoho mimo ty, kteří mu slouží. Už jen pár krůčků Gul´dana dělilo od toho, aby spatřil toho neznámého.
Vykoukl. Ale jeho oči se dočkali pouze zklamání. Žádný velký čaroděj tam nebyl. Místo mocné bytosti se tam pitvořilo hejno gnomů. Směšné drobné bytosti, připomínající lidské děti chodili tam a zpět vynášejíce ve vědrech suť z mnoha tunelů po stranách rozsáhlé jeskyně a sypali obsah věder do na první pohled bezedné díry ve středu jeskyně. Chodili se svěšenou hlavou, nevyměnili si mezi sebou ani jediný pohled, ale neustále si něco šeptali, každý jeden jen sám pro sebe.
Gul´dan je nepovažoval za hrozbu. Ale dobře věděl, že se nemůže prozradit, i když by všechny tyhle zbytečné bytosti dokázal zabít jedinou myšlenkou. Zvolil tedy obezřetnější přístup. Po straně jeskyně se táhla řada sloupů. Mohl by se plížením za nimi vyhnout odhalení. Na konci té řady se nacházel další tunel. Z něho nechodili, žádní poskoci a Gul´dan z něj cítil mocnou magii. Lebka byla tam. Neváhal a přeběhl k nejbližšímu sloupu a schoval se za něj. Zvuky jeskyně se nezměnili. Nikdo si ho nevšiml. Zopakoval to. V tom z onoho tunelu něco vyšlo.
Byl to démon. Gul´dan si ho jen spěšně prohlédl. Patřil ke druhu démonů známých jako Strážní záhuby. Měl ohnivě oranžovou pokožku, rohy a dvě nohy zakončené kopyty, ale nedosahoval takové výšky jako ostatní jeho druhu, se kterými se Gul´dan setkal. Jediným dalším rozdílem bylo zakončení jeho levé ruky na místo dlaně a pěti prstů, kostěnou čepelí. V pravé ruce držel bič. Natočil svojí rohatou hlavu a rozhlédl se po jeskyni. Vykročil směrem k díře a začal využívat biče k urychlování práce poskoků. Gul´dan pokračoval dál nikým nerušen. Už mu zbývalo jen pár kroků, když vtom zpoza posledního sloupu vykročil jeden z poskoků.
Vypadal překvapený, že Gul´dana vidí. Zaváhal. Pak otevřel ústa. Ale zvuk už z nich nevyšel. Úponky temné magie mu jí zacpaly. Pak se pustili do zbytku těla. Zkroutili poskokovi končetiny do nemožných úhlů, zvuky lámajících se kostí se ztratili v hluku práce poskoků. Na tváři se zračil škleb vyjadřující strašlivou bolest. Gul´dan překročil bez zájmu ostatky zbavené jeho kouzlem života. Spokojený, že stihl zareagovat dost rychle, hleděl nyní do tunelu. Nevšiml si stínu, co se za ním formoval. Vycházelo to z bezvládného těla a nabíralo tvar. Až když se za ním ozvalo zavrčení se Gul´dan otočil. To už bylo příliš pozdě. Bytost ze stejné magie, která zabila poskoka chytila nepřipraveného černokněžníka do obří ruky a začala ho drtit. Poskok měl v sobě démona, který se smrtí poskokova těla zhmotnil v plné síle. Gul´dan nemohl nic dělat. Myslel, že zemře na vlastní neopatrnost. Nestalo se. Stisk povolil. Z tunelu, kam se snažil dostat se ozval ženský hlas "Přiveď mi ho!"

Kam dál

Reklama