Leden 2018

Homunkulové (Černokněžník:Sedmá část)

31. ledna 2018 v 18:54
Situace se zdála beznadějná. Ať šla Nemsy kterýmkoli směrem, cesta se jen dál větvila bez jakéhokoli náznaku, jestli jde správně či ne. Byla ztracená, měla žízeň, bolely jí nohy a oči se jí klížili únavou. Nevědouce, co dělat dál, svalila se na zem, aby alespoň ulevila bolavým nožkám. Tvář ponořila do dlaní. Měla na krajíčku. Ale rozhodla se, že to nedovolí. Sundala si ochranné brýle, které normálně nosila, otřela si oči a po krátkém zamyšlení si uvědomila, co musí udělat. Ve svém současném rozpoložení nemohla dělat nic. Trochu si odpočine a pak se uvidí. Ne nadarmo se říká: Ráno moudřejší večera. Záda si Nemsy opřela o stěnu, a i když nebyla pohodlná, stačilo jí to. Znovu si nasadila své brýle a zavřela oči. Přesto, že Nemsy plánovala jen si na pár minut odpočinout a pak pokračovat, tak tunel kde se usadila za okamžik naplnilo její tiché chrápání.
Spala několik hodin, a kdyby jí to bylo dopřáno, spala by ještě mnohem déle, ale tunelem, který si Nemsy vybrala k odpočinku, procházela průzkumná výprava. Nebyla to žádná skupina dobrodruhů, jak by si mohl někdo myslet. Ne, tito "průzkumníci" nebyli ani lidé ani příslušníci jedné z dalších inteligentních ras. Byli to Homunkulové, drobné bytosti uměle vytvořené démony pro různé podřadné práce a Nemsy, stále hluboce spící, měla už za malý okamžik poznat, jak zlomyslné tyhle bytůstky umí být.
Nejprve prorazili jejím spánkem pištivé dohadující se hlasy. "Co tohleto je? Dá se to jíst?" Zeptal se jeden. "Zkusíme to a uvidíme." Odpověděl druhý. "Měli bysme to nechat ležet." Ozval se potichu třetí. "Blbost! Proč bysme to dělali?" Začali překřikovat první dva ten třetí. "Vypadá to jak ta čubka, co nás věznila. Určitě je to nebezpečný!" Trval na svém třetí hlas. "Vypadá to trochu jako ona." Připustil první. "Jenomže není. Porost na hlavě to má jinej." Přerušil prvního a třetího ten druhý. "Popadněte to a už mě neserte, jinak vám urvu pazoury a narvu vám je do zadku." Dodal ještě druhý. Chvilku bylo ticho, pak znovu promluvil první. "Přenesem to do úkrytu a tam to naporcujem." Třetí už neřekl nic.
Tři páry rukou uchopili Nemsy a začali jí táhnout směrem ke svému doupěti. To už jí plně probralo. "Hej! Nechte mě!" Okřikla je. Zároveň s tím sebou začala házet. "Umlč to!" Rozkázal druhý prvnímu. Pustili ji, ale první z nich vzal do ruky kámen a chtěl jí s ním přetáhnout. Chytila mu ruku s kamenem a povalila ho, ale zezadu se na ní vrhl třetí. "Pere se to jak Dryada." Zanaříkal první. Do rvačky se zapojil druhý. Nemsy mu dala ránu přímo do nosu. Moc mu to neublížilo. Jen se zasmál a okomentoval sílu jejího úderu. "I bludička dá silnější ránu." Zbylí dva se, navzdory tomu, že zápolili s Nemsy, zasmáli vtipu druhého, který byl o něco vyšší a o hodně tlustší než zbylí dva. Nemsy neměla šanci přeprat tři homunkuly. Narozdíl od nich, ale uměla zacházet s magií. Vstoupila do mysli prvního. Neměl šanci jí klást jakýkoli odpor a v souladu s jejím rozkazem se vrhl na třetího. Druhý byl zaskočený, ale pokusil se znovu zaútočit na Nemsy. Ta ho střelila do jeho velkého břicha vyčarovaným projektilem z temné energie. Zásah jím mrštil o nejbližší stěny. Homunkulus zavřeštěl bolestí. Nemsy k němu přistoupila, připravená ho dorazit. "Jsi jako ta čubka, jenomže já se nevrátim, ani mě nehne." Vyprskl na ni. Přirovnáním k nějaké čubce Nemsy nazlobil. Natáhla nad něj ruku a začala odříkávat zaklínadlo. Na homunkulově těle se začali vytvářet boláky. Jeden po druhém pak začali praskat až z něj nezbylo nic než nevzhledná hromádka, která vřeštěla bolestí až do posledního dechu. Souboj prvního a třetího homunkula zatím skončil vítězstvím třetího. Nemsy nyní obrátila svou pozornost na něj, neboť čekala, že jí taky napadne. Místo toho padnul na kolena a prosil jí o milost. "Zmiz mi z očí!" Poručila mu. Okamžitě se vypařil. A Nemsy se vydala znovu na cestu.

Posedlí poskoci (Černokněžník:Šestá část)

14. ledna 2018 v 1:48
Zatímco Nemsy bloudila tunely Gul´dan se blížil k tomu co mohlo být cílem celé téhle výpravy. Někdo, kdo má moc se vloupat na území Plamenné Legie a před nosem ukrást démonům jeden z jejich nejstarších artefaktů, který umožnil zkázu mnoha světů, určitě nenechává ve svém úkrytu naživu nikoho mimo ty, kteří mu slouží. Už jen pár krůčků Gul´dana dělilo od toho, aby spatřil toho neznámého.
Vykoukl. Ale jeho oči se dočkali pouze zklamání. Žádný velký čaroděj tam nebyl. Místo mocné bytosti se tam pitvořilo hejno gnomů. Směšné drobné bytosti, připomínající lidské děti chodili tam a zpět vynášejíce ve vědrech suť z mnoha tunelů po stranách rozsáhlé jeskyně a sypali obsah věder do na první pohled bezedné díry ve středu jeskyně. Chodili se svěšenou hlavou, nevyměnili si mezi sebou ani jediný pohled, ale neustále si něco šeptali, každý jeden jen sám pro sebe.
Gul´dan je nepovažoval za hrozbu. Ale dobře věděl, že se nemůže prozradit, i když by všechny tyhle zbytečné bytosti dokázal zabít jedinou myšlenkou. Zvolil tedy obezřetnější přístup. Po straně jeskyně se táhla řada sloupů. Mohl by se plížením za nimi vyhnout odhalení. Na konci té řady se nacházel další tunel. Z něho nechodili, žádní poskoci a Gul´dan z něj cítil mocnou magii. Lebka byla tam. Neváhal a přeběhl k nejbližšímu sloupu a schoval se za něj. Zvuky jeskyně se nezměnili. Nikdo si ho nevšiml. Zopakoval to. V tom z onoho tunelu něco vyšlo.
Byl to démon. Gul´dan si ho jen spěšně prohlédl. Patřil ke druhu démonů známých jako Strážní záhuby. Měl ohnivě oranžovou pokožku, rohy a dvě nohy zakončené kopyty, ale nedosahoval takové výšky jako ostatní jeho druhu, se kterými se Gul´dan setkal. Jediným dalším rozdílem bylo zakončení jeho levé ruky na místo dlaně a pěti prstů, kostěnou čepelí. V pravé ruce držel bič. Natočil svojí rohatou hlavu a rozhlédl se po jeskyni. Vykročil směrem k díře a začal využívat biče k urychlování práce poskoků. Gul´dan pokračoval dál nikým nerušen. Už mu zbývalo jen pár kroků, když vtom zpoza posledního sloupu vykročil jeden z poskoků.
Vypadal překvapený, že Gul´dana vidí. Zaváhal. Pak otevřel ústa. Ale zvuk už z nich nevyšel. Úponky temné magie mu jí zacpaly. Pak se pustili do zbytku těla. Zkroutili poskokovi končetiny do nemožných úhlů, zvuky lámajících se kostí se ztratili v hluku práce poskoků. Na tváři se zračil škleb vyjadřující strašlivou bolest. Gul´dan překročil bez zájmu ostatky zbavené jeho kouzlem života. Spokojený, že stihl zareagovat dost rychle, hleděl nyní do tunelu. Nevšiml si stínu, co se za ním formoval. Vycházelo to z bezvládného těla a nabíralo tvar. Až když se za ním ozvalo zavrčení se Gul´dan otočil. To už bylo příliš pozdě. Bytost ze stejné magie, která zabila poskoka chytila nepřipraveného černokněžníka do obří ruky a začala ho drtit. Poskok měl v sobě démona, který se smrtí poskokova těla zhmotnil v plné síle. Gul´dan nemohl nic dělat. Myslel, že zemře na vlastní neopatrnost. Nestalo se. Stisk povolil. Z tunelu, kam se snažil dostat se ozval ženský hlas "Přiveď mi ho!"

Podzemní říčka (Černokněžník:Pátá část)

2. ledna 2018 v 0:25
Gul´dan se zmýlil, když se domníval, že by ho Nemsy sledovala. Myšlenka na neuposlechnutí jí vůbec nepřišla na mysl, i když se bála jít dál sama. Strach pro ní nebyl něčím, kvůli čemu by uhýbala povinnostem. Šla určeným směrem pozvolným tempem. Už neposkakovala ani si neprozpěvovala jako předtím, když se prodírali pralesem. Ze začátku kontrolovala každý stín a každý zákrut cesty, jestli tam nečeká nějaké nebezpečí. Neboť se tunel jevil zcela bez života, přestalo to po chvíli Nemsy bavit a místo toho se ponořila do myšlenek.
Nesnášela, muset tu putovat sama temnotou. Proč jí mistr Gul´dan nechal samotnou? Udělala snad něco špatně? Možná to bylo to její předchozí prozpěvování, co ho nazlobilo. Ale musel si přece uvědomovat, že to nedělala jemu naschvál. Prostě to vyplynulo z povahy cestování. Určitě si to uvědomoval. A tím pádem jejich rozdělení není její vina. Ba naopak, mistr Gul´dan bezpochyby věří, že se o sebe dokáže postarat. Jenom je starý morous a neumí to vyjádřit.
Když Nemsy došla k tomuto závěru, rozveselila se a pokračovala dál temnou chodbou s hlavou vztyčenou a úsměvem na rtech. Po chvíli dostala žízeň. Sáhla po čutoře, otevřela ji a napila se. Moc jí to nechutnalo. Byla to jenom obyčejná voda, kterou navíc nabrali už před několika dny. Rozhodla se jí trochu vylepšit. Seslala kouzlo, které mělo proměnit vodu na její oblíbenou šťávu z broskví. A voda se proměnila. Jenomže už pouhé přičichnutí poukazovalo na neúspěch a po ochutnání Nemsy vyplivla tu nepitelnou břečku, co si vykouzlila. Vylila i zbytek čutory a pokračovala radši dál. Na chvíli byla ráda, že jí mistr Gul´dan teď nevidí.
Po nějaké době zaslechla zvuk tekoucí vody. Vydala se po zvuku. Po její levici chodba sestupovala k podzemní říčce, zatímco po její pravici cesta pokračovala stejně jako do teď. Řekla si, že tam sešplhá a naplní si čutoru. Sešplhala dolů. Když byla u proudu, nejprve čutoru vypláchla a pak jí začala napouštět. Najednou jí obklopila temnota. Její orb přestal zářit. Otočila se směrem, kde měl být a světlo se obnovilo. Vylekalo jí to. "Jenom si napustím vodu a rychle odsud." Řekla sama sobě. Sotva se otočila zpět k říčce, temnota se vrátila. Tentokrát se orb znovu nerozzářil a ze všech stran se ozval hlas jako z noční můry. "Tvé světlo skomírá, maličká." Nemsy pustila čutoru a dala se na útěk. Jakmile se dostala z prohlubně, kterou protékala ona říčka, její orb se znovu rozzářil, ale nezastavovala se. Běžela. Cesta se začala větvit. Zahýbala vpravo pak vlevo, bez jakéhokoli rozmyslu. Zastavila se až tehdy když jí už nestačil dech. Sedla si na studenou podlahu a ztěžka oddechovala, konečně v bezpečí. Její zděšení z onoho setkání v mžiku nahradilo nové. A sice to, že se ztratila a nemá tušení kudy se z tohohle bludiště dostat.