Podzemní říčka (Černokněžník:Pátá část)

2. ledna 2018 v 0:25
Gul´dan se zmýlil, když se domníval, že by ho Nemsy sledovala. Myšlenka na neuposlechnutí jí vůbec nepřišla na mysl, i když se bála jít dál sama. Strach pro ní nebyl něčím, kvůli čemu by uhýbala povinnostem. Šla určeným směrem pozvolným tempem. Už neposkakovala ani si neprozpěvovala jako předtím, když se prodírali pralesem. Ze začátku kontrolovala každý stín a každý zákrut cesty, jestli tam nečeká nějaké nebezpečí. Neboť se tunel jevil zcela bez života, přestalo to po chvíli Nemsy bavit a místo toho se ponořila do myšlenek.
Nesnášela, muset tu putovat sama temnotou. Proč jí mistr Gul´dan nechal samotnou? Udělala snad něco špatně? Možná to bylo to její předchozí prozpěvování, co ho nazlobilo. Ale musel si přece uvědomovat, že to nedělala jemu naschvál. Prostě to vyplynulo z povahy cestování. Určitě si to uvědomoval. A tím pádem jejich rozdělení není její vina. Ba naopak, mistr Gul´dan bezpochyby věří, že se o sebe dokáže postarat. Jenom je starý morous a neumí to vyjádřit.
Když Nemsy došla k tomuto závěru, rozveselila se a pokračovala dál temnou chodbou s hlavou vztyčenou a úsměvem na rtech. Po chvíli dostala žízeň. Sáhla po čutoře, otevřela ji a napila se. Moc jí to nechutnalo. Byla to jenom obyčejná voda, kterou navíc nabrali už před několika dny. Rozhodla se jí trochu vylepšit. Seslala kouzlo, které mělo proměnit vodu na její oblíbenou šťávu z broskví. A voda se proměnila. Jenomže už pouhé přičichnutí poukazovalo na neúspěch a po ochutnání Nemsy vyplivla tu nepitelnou břečku, co si vykouzlila. Vylila i zbytek čutory a pokračovala radši dál. Na chvíli byla ráda, že jí mistr Gul´dan teď nevidí.
Po nějaké době zaslechla zvuk tekoucí vody. Vydala se po zvuku. Po její levici chodba sestupovala k podzemní říčce, zatímco po její pravici cesta pokračovala stejně jako do teď. Řekla si, že tam sešplhá a naplní si čutoru. Sešplhala dolů. Když byla u proudu, nejprve čutoru vypláchla a pak jí začala napouštět. Najednou jí obklopila temnota. Její orb přestal zářit. Otočila se směrem, kde měl být a světlo se obnovilo. Vylekalo jí to. "Jenom si napustím vodu a rychle odsud." Řekla sama sobě. Sotva se otočila zpět k říčce, temnota se vrátila. Tentokrát se orb znovu nerozzářil a ze všech stran se ozval hlas jako z noční můry. "Tvé světlo skomírá, maličká." Nemsy pustila čutoru a dala se na útěk. Jakmile se dostala z prohlubně, kterou protékala ona říčka, její orb se znovu rozzářil, ale nezastavovala se. Běžela. Cesta se začala větvit. Zahýbala vpravo pak vlevo, bez jakéhokoli rozmyslu. Zastavila se až tehdy když jí už nestačil dech. Sedla si na studenou podlahu a ztěžka oddechovala, konečně v bezpečí. Její zděšení z onoho setkání v mžiku nahradilo nové. A sice to, že se ztratila a nemá tušení kudy se z tohohle bludiště dostat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama